Pelyněk pravý  (Artemisia absinthium L.)
 
Čeleď: Hvězdnicovité
 
Sběr: kvetoucí nať v délce cca 30 cm, nezdřevnatělá; účinné látky se nacházejí především na chlupech na povrchu listů (Pozor: sbíráme jen za slunečného počasí, protože déšť by tyto látky smyl).
 
Účinek: vydatně podporuje trávení, především vylučování trávicích šťáv
 
Použití: Vnitrně: nechutenství, střevní koliky, nedostatek žaludečních kyselin, choroby jater, žlučníku, při střevních parazitech. Zevně: revmatismus, ekzémy, pohmožděniny.

Silice pelyňku působí jako repelent (odpuzuje hmyz). Plátěný sáček se sušenou rostlinou, uložený ve skříni mezi prádlem, odpuzuje moly. Naopak rostoucí pelyněk na zahrádce odpuzuje škůdce od zeleniny a také ho lze pěstovat u výběhů domácích zvířat.

Nesmí se používat ve vysokých dávkách, dlouhodobě, při vnitřním krvácení, žaludečních a dvanácterníkových vředech a v těhotenství

Charakteristika:
- dorůstá výšky až 1,2 m a spodní část stonku dřevnatí
- období vegetace VII. – VlIl.
- květy mají žlutou barvu
- celá bylina je silně hořce aromatická
  (nesmí se sušit s jinými bylinami – načichly by od něho)
- suší se ve stínu na dobře větraném místě, teplota nesmí
  přesáhnout 40 °C.

Výskyt: rostlina je odolná a nenáročná, přesto se jí lépe daří v lehké zásadité vápencové půdě s dostatkem dusíku. Vyhovuje jí teplé, suché a slunečné stanoviště.

Pelyněk je možné pěstovat i v květináči, potom ale dorůstá výšky pouze cca 30 cm.

Mandragora lékařská 
(Mandragora officinarum)
 
Čeleď: Lilkovité

Užití: rostlina byla ve starém Egyptě označována jako symbol lásky (v Bibli a knize Genesis se o ní dokonce hovořilo jako o jablíčkách lásky), v oblasti Palestiny sloužila jako afrodiziakum a v dalších případech byla používána jako účinný lék např. jako anestetikum, hypnotikum, k léčbě spálenin, jizev, otoků a pohmožděnin, .... Díky faktu, že např. králíci, ptáci a plži, na rozdíl od lidí, jsou značně odolní vůči tropanovým alkaloidům (které tato rostlina, stejně jako další lilkovité rostliny, obsahuje), využívalo se jí zejména ve středověkém travičství – jelikož maso zmíněných živočichů se stává po požití látek jedovatým.
   

V dnešní době se mandragora příliš nepoužívá. Je účinná při léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé její alkaloidy potlačují růst a aktivitu nádorového bujení, zvláště leukémie.

Charakteristika:
- vytrvalá bylina bez stonku
- silný, vidlicovitě rozvětvený kořen (někdy značně antropomorfní – připomínající lidské tělo).
- listy vyrůstající přímo z kořene; jsou veliké, řapíkaté, svraštělé, vejčité, celokrajné nebo pilovité až 30 cm dlouhé.
- z růžice listů vyrůstají hrozny květů, které jsou zvonkovité, 3 cm dlouhé a mají zelenobílé, fialové nebo namodralé zbarvení.
- bobule jsou kulovité nebo vejčité, dužnaté a silně aromatické a obsahují značné množství drobných semen.

Výskyt: ve středověku se začíná pěstovat ve střední Evropě. Lidové pojmenování "šibeničník" či "ďáblova panenka" získala podle místa svého výskytu (pod šibenicí), protože lidé věřili, že jedině tam může vyrůst. Navíc tvarem kořene připomínala lidské tělo a její sběr byl považován za nebezpečný, protože kořen mohl vykřiknout a zabít osobu, která ji ze země vykopávala.

Rozšířena je ve Středomoří, zvláště v Řecku a na Blízkém východě. S dalšími druhy se setkáme od Středomoří po Himálaje.